Nová MissGolf: Říkala jsem si, že mě nepostaví ke zdi a nezastřelí

Ke golfu ji přivedl táta, který hraje "už dlouho". Ona sama je zatím se svým handicapem 35,5 stále spíše mezi nováčky, než ostřílenými harcovníky českých greenů a fairwayí, ale má v plánu to změnit.

Sedmadvacetiletou Petru Hladíkovou, která se koncem listopadu stala v pořadí již 16. Miss Golf, nejčastěji potkáte v Beřovicích, nebo na Mnichu. "Mám ráda, když mají hřiště svou atmosféru. Když jsou kolem vzrostlé stromy, a není to jenom holá pláň," říká jasně.

Do golfového byznysu se zatím, pár dní po svém vítězství v pražské Hybernii, nežene. Jen pár hodin po usednutí na český golfový trůn krásy se opět musela hlásit v práci, kde se sice setkala s obrovským ohlasem, ale ve finále pro ni žádnou změnu neznamená.

A to samé platí, zatím, v soukromém životě.

Kde začala cesta za vaším vítězstvím v MissGolf?
Byla to vlastně náhoda. Ani jsem o té soutěži nevěděla, než mi o ní řekl jeden známý, jehož kamaráda se zúčastnila minulého ročníku. Proto se mě zeptal, jestli bych to nechtěla zkusit letos. A jelikož já zkouším ráda nové věci, tak jsem si řekla, proč to na stará kolena nezkusit. (smích)

Byla to pro vás první zkušenost s podobnou akcí?
Právě že ano, proto jsem do toho šla. Lidé mi občas v minulosti říkali, že jsem měla podobné věci zkusit. Že jsem se třeba i měla stát modelkou. Já jsem se tomu sedmadvacet let bránila, ale nakonec jsem to zkusila. I kvůli tomu, že nejde pouze o soutěž krásy, ale je to spojené s něčím, co mě baví. S golfem.

Co jste od své účasti čekala?
Hlavně zkušenost, chtěla jsem si podobnou soutěž vyzkoušet. Také jsem chtěla poznat nové lidi z golfové komunity, protože když hraji, tak většinou s rodinou nebo pár přáteli. Moc lidí kolem mě golf nehraje, tak jsem si říkala, že získám třeba nové spoluhráče.

Povedlo se?
Věřím, že ano. Už během léta jsme s holkami měly sérii turnajů, kterou jsem jako zaměstnanec nemohla odehrát celou, ale na některé turnaje jsem se ve všední dny uvolnila. Ten finálový byl v říjnu v Motole, kde si nejlepší tři hráčky zajistily účast ve finále. Další tři vybrali lidé hlasováním na internetu a šest poslala do finále porota.

Mezi kterou skupinku jste patřila vy?
Mě vybrala porota.

Takže hned od začátku věděli, na koho ukázat.
Možná ano.

Jak probíhala vaše příprava na MissGolf?
Snažila jsem se hlavně trochu více trénovat, abych na turnajích něco zahrála. Nevím, jestli se mi to ale úplně povedlo. Brala jsem to spíše tak, že to zkusím a uvidíme, co se stane. Že bych se třeba učila někde správně chodit, nebo měla svého vlastního trenéra, to ne.

Nebála jste se vystupovat veřejně před tolika lidmi?
Ze začátku jsem z toho měla velký strach. Ono to zní nyní možná trochu zvláštně, ale docela se stydím a jsem velký trémista. Nerada jsem středem pozornosti. Když něco nemám přesně nalajnované, tak jsem z toho lehce nervózní. Pak jsem si ale řekla, že mě tady přece nikdo nepostaví ke zdi a nezastřelí, ať už se stane cokoliv. Nakonec se mi to podařilo překonat a ve finále si myslím, že jsem to byla já, kdo ostatní holky povzbuzoval, že to všechny dáme.

V neděli už tedy na nervozitu nedošlo?
Zpočátku vůbec. My jsme tři poslední víkendy měly soustředění, která byla hodně náročná. Finálová neděle tak už byla jen takovou třešinkou na dortu a zároveň nejúnavnějším dnem snad celého roku. Byla jsem ale v pohodě. Celý den jsme trávily v divadle, protože jsme vlastně poprvé mohly zkoušet na těch prknech v tak obrovském sále. Byla potřeba si na to zvyknout. Odpoledne pak upravovaly naše zevnějšky. Vlasy, make up a vše kolem toho.

Jaké to je, nechat se takto hýčkat?
Neskutečné. V takovém měřítku jsem něco podobného zažila poprvé v životě. Krásně se o nás všichni starali. Byl to pro mě obrovský zážitek, celou neděli jsem nevycházela z údivu, takže vlastně nakonec ani nezbyl čas na ten stres.

Vážně ne? Ani v sedm večer?
Jo, to jo. Když jsme se postavily za ty dveře, ze kterých jsme vcházely na pódium, tak nervozita přišla. Oni nás tam hlavně nahnali dost brzo, a jelikož vše začalo trochu později, tak jsme tam tak pětadvacet minut stály. A já první. Modlila jsem se, ať už se Vojta (Bernatský) dovypovídá a může to začít. Tam už se tréma dostavila. Jakmile jsem ale vešla na pódium, začala hrát hudba, oslnila mě světla a z hlediště začal někdo pískat, asi ode mě z rodiny, tak jsem si řekla, je to dobrý. A uklidnila jsem se.

Přišel během večera nějaký trapas?
Za mě pouze jeden, a to když jsem odpalovala míček mezi diváky. To bych si raději zlomila podpatek, než že někoho skoro zraním v první řadě. Blbá topina! Naštěstí jsme samozřejmě neměly klasické míčky. Já jsem hrála s plastovým, říkám jim malé florbalové. Ale stejně to byla docela šlupka. Takže některé holky, které šly po mně, dostaly míčky pěnové, se kterými jsme trénovaly. Naštěstí se paní v první řadě spíše lekla, než že bych jí snad nějak ublížila. A já se lekla také.

Mrzelo vás to?
Určitě. Jasně, nemám singl handicap, ale zrovna tenhle míček, když už se jedná o golfovou soutěž, mohl letět do vzduchu. Ale stalo se, všichni mou ránu přežili. Já pak jenom dalších pět minut nevěděla, co se kolem mě děje. Trochu mě to rozhodilo.

Na nějaké naschvály mezi finalistkami, které známe z filmů, nedošlo?
Vůbec. Od prvních tréninků jsme měly skvělou partu, naopak jsme si docela pomáhaly. Zapínaly jsme si navzájem šaty, upravovaly vlasy… Říkaly si, co které sluší a co ne. Když mluvím za sebe, tak jsem si nevšimla toho, že by někdo někomu podřezával podpatky nebo něco podobného.

Byl to během večera v zákulisí fofr?
Obrovský. On divák vidí jen ty krásné kulisy, ale co je za nimi? Stísněné prostory, všude samé schody, takže my jsme na podpatcích létaly pořád tři patra nahoru a dolů, byl to blázinec. Po vystoupení bylo vždy pár minut na to se rychle převléknout, připravit na další scénu a k tomu si předělat vlasy. A po tom všem se vrátit na pozici, odkud se člověk vracel na pódium. Nevím, jak ostatním, ale mě ten večer utekl opravdu strašně rychle. Vůbec jsem se nezastavila, a nestačila jsem se ani napít.

A najednou korunka na hlavě.
Přesně tak.

Byl to šok, když řekli vaše jméno?
Je mi jasné, že to bude znít ohraně, ale já jsem s tím vůbec nepočítala. Já si ten večer chtěla hlavně užít, což se podařilo, a v tom závěru už jsem se ve skrytu duše těšila na afterparty, kde si s holkami konečně užijeme nějaký dobrý drink. Koukala jsem po sále, už se skoro viděla za půl hodiny na baru a najednou řekli mé jméno. To se skoro zastavil svět. Udělala jsem klasické misskovské gesto s rukou před pusou, které jsem si říkala, že nikdy neudělám, ale ono to prostě přijde samo. Byla jsem dojatá, slzy jsem měla na krajíčku, ale pak jsem si řekla, že přeci nebudu plakat a mluvit o světovém míru. (smích)

Poté nastal docela šrumec.
Byla to hodina a půl, kdy jsem nevěděla o sobě a netušila, co se kolem mě děje. Bylo to neuvěřitelné. Všude, fotografové, všichni vám tleskají, snad každý se s vámi chce vyfotit.

Kdy vám došlo, co se stalo?
Až když jsem konečně opustila jeviště a mohla se v zákulisí pořádně nadechnout. A definitivně jsem si to uvědomila na afterparty, kam jsem nakráčela s korunkou skoro dvoumetrová, takže jsem jaksi nešla přehlédnout. Všichni mi gratulovali a ze mě to konečně všechno spadlo. A došlo mi, že jsem fakt vyhrála.

Oslava se povedla?
Bylo to fajn, ale hodně jsem se mírnila. Přeci jen, hned druhý den jsem musela jít do práce, a člověk toho navíc přes den moc nesnědl. Nechtěla jsem se tak, lidově řečeno, zbořit. My jsme si navíc s holkami ještě udělaly po oficiální afterparty svojí soukromou, když jsme si šly zatancovat do jednoho baru. To už bylo na pohodu bez podpatků a korunky, jenom s holkami.

Už vám vítězství stihlo změnit život?
Zatím ne. Jak jsem říkala, tím, že šlo o neděli, tak jsem hned druhý den šla na půl devátou do práce. A to samé v úterý, ve středu… V práci je to samozřejmě jiné, lidé mi gratulují a i trochu dobírají, že jsem ta jejich misska. Oslavili jsme to, bouchli jsme šampaňské, nechyběly bonbóny, bylo to moc příjemné. A i když šéfová sice má radost i za mě, hned mi řekla, ať na mimořádné volno zapomenu. (smích)

Máte nějaký plán, jak titul MissGolf zúročit?
O tom jsem zatím vůbec nepřemýšlela. Jestli něco, tak bych se chtěla zlepšit v golfu. Tam je pořád na čem pracovat a v mém případě je toho skutečně hodně, jak i bylo vidět během finálového večera.

Fíčka teď asi nějaký čas platit nebudete.
Je pravda, že registraci a členství na příští rok mám zajištěné, ale to jsou příjemné bonusy navíc. Já se teď chci hlavně v golfu zlepšit, abych si na hřišti více užívala hru a nejen to všechno příjemné okolo. A jestli někdy přijde nějaká možnost se v golfu realizovat i jinak, proč ne. Zatím to ale v hlavě nemám. Tím, že jsem to opravdu vůbec nečekala, tak jsem ani dopředu nesnila o tom, co bude, kdyby.

Co na to všechno říkal váš přítel? Nebojí se?
Myslím, že ne. Známe se dlouho a věřím mi. Nebo alespoň doufám, že mi věří a že ví, že mě podobná věc nezmění. Přišlo mi, že mu vše došlo, až když mě viděl v Hybernii s korunkou na hlavě. Když jsem pak v noci nemohla usnout, tak mi ráno na sedmou udělal snídani. A hned také začal uvažovat nad tím, kam doma korunku dáme.

Tak snad mezi golfové trofeje, ne?
Přesně tak. Je to vlastně moje golfová trofej. První.

Krásné fotky (30) krésné Petry Hladíkové zde