Středozápad je v USA jiný, žádný americký sen, říká Jakub Bareš

Jakub Bareš

Má za sebou svůj třetí rok na zámořské univerzitě, ale první na škole Arkansas State v divizi NCAA, kam Jakub Bareš přestoupil z nižší juniorské. Letní návrat domů do Česka ale odstartoval tak, jak je jeho dobrým zvykem. Vítězstvím na domácím šampionátu v jamkovce. Nyní ho čeká jiná výzva – turnaj Challenge Tour na Kunětické Hoře.

V minulém týdnu si 23letý Bareš došel pro svůj čtvrtý titul na MM České republiky ve hře na jamky za posledních pět let. Lepší povolený doping před druhým startem na Challenge Tour v kariéře si těžko představit. 

Momentální pohoda byla v úterý dopoledne na Barešovi přímo na Kuňce znát. A nerozhodila ho ani první otázka, která původně vůbec v rozhovoru neměla být, ale pak si do něho nečekaně cestu našla.

Mohu vás pozvat na kávu?
Nemůžete. (usměje se)

Proč?
Pravidla NCAA, což je divize, ve které hraji v Americe, to zakazují. Nesmím podle nich benefitovat ze sportovních výsledků, které mám. Ale děkuji.

Takže to dodržujete?
Snažím se.

Bylo těžké ta pravidla někdy dodržet?
Asi ne. Zatím mě nikdo na nic většího díky mým golfovým výsledkům nepozval ani mi nic nedaroval.

Ještě, než jste podlehl před rokem pod přísná pravidla NCAA, tak jste strávil dva roky na Indian Hills Community College v rámci juniorské NJCAA. Jaké byly?
Golfově to bylo skvělé, protože jsme měli skvělý tým. Ale ta škola prostě byla malá, nehráli jsme tak dobré turnaje a ani konkurence nebyla největší. O vítězství se vždy praly zhruba čtyři týmy, což se nyní s první divizí NCAA nedá srovnávat. Ty dva roky mi ale pomohly hodně i v určitém rozhledu a třeba i pohledu na Spojené státy. Byl jsem na středozápadě, kde je to prostě trochu jiné. Není to ten klasický americký sen. Vše tak bylo zaměřené pouze na golf a studium, což je vlastně dobře, proto jsem do Ameriky šel. Nešel jsem za moře za zábavou.

Takže jste se těšil do Arkansasu na NCAA. V čem je největší rozdíl?
Podmínky jsou úplně někde jinde. Máme k dispozici tři hřiště, dva trackmany, asistenta kouče… Vše je mnohem lepší, hotely a jídlem počínaje a samozřejmě konkurencí konče. Těch kluků, kteří hrají opravdu dobře, tam je už hodně. Jestli chce člověk vyniknout, tak musí hrát pravidelně pod par, a to ne o jednu ránu, ale výrazněji.

Jaký dopad to mělo na vaši hru a sebevědomí?
Od začátku mě to mnohem více v dobré smyslu motivovalo. Já se třeba nekvalifikoval na první turnaj sezony, protože jsem po šesti kolech byl jen na výsledku mínus sedm. Posledním postupovým skóre bylo -15 a nejlepší výsledek byl -26. Na to jsem úplně na NJCAA nebyl zvyklý. Najednou jsem věděl, že musím hrát dobře, abych vůbec zůstal v týmu. A na samotných turnajích jste s výsledky kolem paru byli čtyřicátí, někdy šedesátí, což není to, co chcete. Já skončil na jednom turnaji druhý.

Byla ještě v něčem větší změna?
Především v trávě. Zde už hrajeme na bermudě, zatímco v Indiana Hills to byla bentgrass. Ta je hodně podobná té, kterou máme na většině hřišť v Česku, proto mi bermuda dala hodně zabrat, než jsem si na ni zvykl. Ta tráva roste úplně jinak. Člověk si musí dát pozor, jestli hraje po trávě nebo proti ní. Po trávě míček utíká daleko, proti se klidně zasekne a stojí. U normální trávy to na greenu vůbec neřešíte. Při krátké hře, protože je bermuda plazivější, tak se tráva ve chvíli, kdy zahrajete jen trochu více před míček, celá zvedne a vy zahrajete třeba jen na dva metry, přitom na normální trávě by to bylo metrů deset. Ten rozdíl mi přišel obrovský, krátká hra je najednou úplně jiná.

Jsou v něčem jiné tréninky?
Hlavně v tom, že jich je opravdu hodně. Někdy mi přijde, že je toho až příliš. I se školou trénujeme čtyři hodiny denně, k tomu hodně cestujeme, a i během dnů, kdy jsme na cestě, si jdeme za trénovat. Pak na turnaji cvičné kolo, turnajová kola, je toho opravdu dost.

V čem to posunulo vaši hru?
Nejvíce asi v ball striking, tedy trefování míče v plném švihu. Prostě dlouhá hra. Krátká hra je pořád super, tam si nemám na co stěžovat. Pouze jsem změnil putter a vrátil jsem se ke starému, který jsem používal ještě doma v Česku. To mi hodně pomohlo.

Domů jste se podle všeho vrátil v herní pohodě.
Jsem tady asi deset dní. Jel jsem už na Karlštejn, kde se hrála amatérka, ale já pouze trénoval, abych si zvykl právě na zdejší trávu a byl připravený na jamkovku na Ypsilonce. Přiznávám, že jsem se na ten turnaj opravdu hodně těšil. Jamkovku si vždycky užívám.

S čím do turnaje jdete, když jste ho vyhrál třikrát v předchozích čtyřech letech? Automaticky vyhrát?
V hlavě jsem to měl nastavené tak, že jsem chtěl znovu vyhrát. Člověk si více věří, je sebevědomější. Zároveň jsem se ale vždy soustředil pouze na daný den, daný úkol. Nejprve na kvalifikaci, abych jí prošel s co nejlepším výsledkem, pak na jednotlivé zápasy. Nejde k tomu přistupovat tak, že se do finále dostanete automaticky. Tak to prostě nechodí.

Připravujete se vyloženě na některé soupeře? Třeba ve fotbale víte, jak hraje Sparta nebo Slavie, tak se na ně připravíte. V golfu je to sice stále proti hřišti, ale v jamkovce je tam ještě ten soupeř…
Párkrát jsem se na soupeře připravoval, ale to vyloženě jen v situacích, kdy jsme věděl, že hraji s někým opravdu dlouhým. Když tedy tuším, že na pětiparech budu mít menší nevýhodu, protože mě bude přepalovat. Snažím se pak více skórovat na tříparech a čtyřparech s tím, že na pětiparech půjdu na green třetí ranou, pokusím se zaputtovat do birdie a vypůlit jamku. Stejně ale člověk nikdy neví, jak bude daný hráč hrát v ten konkrétní den, takže se vše odvíjí od toho, co se děje na hřišti.

Prožil jste letos během domácí jamkovky nějakou krizovou situaci?
Během nedělního dopoledního semifinále s Davidem Soukupem mi to moc nešlo. Netrefoval jsem správně míček, netrefoval jsem greeny a spíše jsem se zachraňoval. On hrál lépe, hrál konsistentněji než já a byl to boj. Tahali jsme se a já vyhrál až díky birdie na poslední jamce. Ve finále už jsem pak hrál lépe a vyhrál trochu klidněji 4&3.

Hrály pro vás ve finále s Ondrou Lisým zkušenosti? Přeci jen, už jste jamkovku vyhrál třikrát…
Bylo vidět, že jsem klidnější. Osobně jsem to cítil tak, že pokud si vše na hřišti pohlídám a budu hrát svoji hru, tak bych měl vyhrát. Já už pak na hřišti opravdu nechci prohrát, jsem zarputilý, tak si to snažím pohlídat. Velkou roli ale hraje také únava, člověk je opravdu utahaný.

Tak snad jste si stihl před turnajem na Kunětické Hoře odpočinout.
Určitě. Hrozně se těším. Dostal jsem poslední kartu od České golfové federace, chci si to užít a samozřejmě také dát cut a udělat nějaký výsledek. Hřiště mám rád, jsem zde členem a jedná se vlastně o mé domovské hřiště, i když na něm v posledních letech moc nehraji. Ale znám ho a doufám, že bude i trochu foukat, aby to bylo zajímavější.

Challenge Tour jste si zde zahrál už před pěti lety, v čem se Jakub Bareš za tu dobu změnil?
Asi ve všem. Tehdy jsem to bral hlavně jako velkou zkušenost. Neměl jsem možná ani ambice na cut, vždyť jsem hrál golf teprve čtyři roky. V prvním kole jsem byl hodně nervózní a neměl jsem zkušenosti, které jsem třeba za poslední tři roky získal v Americe. Je to úplně jiné. Letos bych se chtěl s profíky poměřit a zjistit, jak na tom jsem a jakou mám šanci.

Co vás pak ještě v létě čeká, než se vrátíte zpět do Arkansasu?
Mám toho v plánu docela hodně. Po Challenge Tour mě čeká extraliga, po které se budu připravovat na The Amateur Championship, který se bude hrát v Anglii a jde o jamkovku, kterou bych si tam chtěl zkusit. Vedle domácího a německého mezinárodního mistrovství mě čeká také mistrovství Evropy jednotlivců a snad i družstev.

Tam to bude možná docela boj o to, dostat se do týmu, nebo ne?
Je to tak, dorůstá spousta mladých kluků. Letos přicházejí Jirka Zuska nebo Peťa Janík… To jsou hráči, kteří skutečně umí a člověk bude muset hrát v létě dobře, aby se do týmu dostal. Což je ale jedině dobře, zlepší to kvalitu týmu a myslím, že bychom letos mohli udělat dobrý výsledek.

Souhlas s cookies

Pokud vám nevadí, že pro měření návštěvnosti používáme Google Analytics, zavřete tuto hlášku.

Souhlasím, zavřít potvrzení