Je fajn si díky rocku převléknout tělo i duši, říká Voigts

Michal Voigts

Přes den dohlíží na to, aby byla Kunětická Hora, jedno z nejlepších golfových hřišť u nás, v té nejlepší možné kondici. V noci se ale občas mění v rockový živel. To jsou dvě tváře Michala Voigtse, šéfa českých greenkeeperů a také frontmana hardrockové skupiny HardMok.

"Já jsem vždycky zpíval. Už když jsem byl v první třídě a vybíralo se na zpěv do lidové školy, tak jsem se přihlásil. Jenže se mnou vybrali holku, která se mi v té době nelíbila, a řekl jsem, že tam s ní nepůjdu. No, tím jsem to asi tehdy podělal, protože zpěv mě už tehdy bavil víc než jakýkoliv nástroj, ale šel jsem tak na housle," vzpomíná Michal Voigts na své hudební začátky.

K muzice byl předurčený. Otec mu pouštěl Armstronga, doma hrál jazz a swing. A také malý Míša na housle, u kterých vydržel do třeťáku na střední: "Pak jsem musel skončit, protože jsem hrál také tenis a začínaly mi tvrdnout prsty a bylo to maximálně na čtvrté hlasy někde ve sboru." 

Na zpěv ale nikdy nezanevřel. Sám se zdokonaloval, chodil na soukromé hodiny a v roce 1996 založil s kamarády z gymnázia skupinu Charlotte, která byla převážně funková a jazzová.

"Nedávno jsme oslavili 20 let existence. Nikdy jsme ale nic nevydali, maximálně demoverze. Dva z nás však byli spoustu let dobrými studiovými hráči v Praze, takže jsme si zahráli v Lucerna Music Baru, Futuru nebo ve Vagónu. Nebylo to ale tak časté. Někdy jsme trénovali dvakrát týdně, pak jsme se ale třeba dva roky nesešli," vzpomíná dnes 42letý zpívající greenkeeper na dobu minulou. "Hlavně o mně nepište, že jsem zpívající greenkeeper. Zpívání je jen můj koníček," naléhal na nás. Dobře.

Současnost je u něho už převážně spojená se skupinou HardMok. "Náš kraj je bigbeatový, a když to řeknu upřímně, tak už nemám na to, abych při práci dělal jazz. Hardrock je trochu jednodušší než funky nebo jazz a ani zde už není tolik hráčů, kteří by se mnou chtěli ztrácet čas," říká lehce sebekriticky.

Nechtěli vydat nějaký shit

Se svými současnými parťáky se potkal v roce 2012 a o rok později už přišly na řadu první společné koncerty. Loňský rok strávili ve zkušebně a nahrávacím studiu, kde vznikla jejich první deska, která v produkci známého Miloše Dodo Doležala spatří světlo světa v nejbližších týdnech.

"Teď proto hrajeme trochu méně, jsme po loňském roce docela vyšťavení, ale jednou týdně se snažíme sejít. Máme kolem kapely i jinou práci. Připravujeme propagaci nové desky, vyrábíme trička, diskutujeme nad obalem... Trochu se to všechno táhne, už jsme chtěli mít všechno venku a jet s novou deskou celou sezonu, ale asi bude nejdříve v červnu," popisuje aktuální situaci.

Co se týče koncertů, hrají převážně za benzín, pivo a párek. Někdy ani to ne, ale jim to nevadí. Hudbou se hlavně baví.

"Loni jsme měli asi třicet koncertů. Občas se sešly dva během jednoho víkendu a bylo i období, kdy jsme měli sedm koncertů za tři týdny. Podívali jsme se i na nějaké festivaly, ale zatím jsme naráželi na to, že není hotová deska. My však nechtěli nic uspěchat. Jsme dost staří na to, abychom vydali nějaký shit. Chtěli jsme tu desku udělat pořádně," říká Michal jasně.

Sám přiznává, že je pro něho zpěv neskutečným ventilem. A jelikož je podle své ženy excentrik, tak mu dělá dobře vystupovat před lidmi. Čím více jich ho sleduje, tím více je ve svém živlu.

"A také si u hudby skvěle odpočinu od golfu. Ono když vstáváte ve 4:20 a pak už jenom golf, golf a golf až pozdě do večera, tak je fajn si převléknout tělo i duši do rockových věcí a jít si někam před lidi zablbnout," přiznává manažer hřiště na Kunětické Hoře. Jedním dechem ale dodává, že hudba nikdy nezasáhla do jeho pracovního života. Když teda nepočítáme pár případů, kdy jel z koncertu rovnou do práce: "Jeden den se to dá vydržet, hlavně v době, kdy bylo člověkovi pětadvacet, třicet. Teď už je to trochu obtížnější, ale mohu se tady na kluky spolehnout, a když jim nahlásím, že druhý den brzy ráno nebudu a všechno dohodneme předem, tak to zvládnou."

"Naše koncerty navíc nejsou o tom, že bychom pět šest hodin hráli dokola odrhovačky a lidé ještě ve tři ráno chtějí, aby se přidávalo. My většinou chceme hrát jako předkapela, nechceme hrát moc dlouho do noci a většinou tak končíme do jedenácti a ve dvanáct jsem doma. Navíc já se jako ostatní muzikanti úplně zásadně neopíjím, protože nechci jako 90 procent z nich přijít druhý den po koncertě o rodinu," usměje se

Žádný banán na estrádách

V jednom případě ale hudba do jeho osobního života v posledních letech zasáhla - nechal si kvůli ní opět narůst vlasy. V dobách, kdy ještě pracoval na Cihelnách a v Hodkovičkách, je měl dlouhé až po zadek. Pak se mu ale narodila dcera a ta ho za ně ráda tahala.

"Tak jsem se nechal ostříhat hodně na krátko. Jenže naše aktuální muzika je tvrdší, i když témata máme spíše slušnější. Pak mi ale pod pódiem začali nějací borci hajlovat a začali říkat, že mám tvrdý hlas a měl bych zpívat věci typu Ortel nebo Orlík, tak jsem si řekl, že touhle cestou jít nechci. A nechal jsem si opět vlasy narůst," přidává jeden z důvodů, proč už není "dohola". 

A je to i další potvrzení toho, že si do "své" muziky nenechá nikým, lidově řečeno, kecat. Ostatně je to patrné i z toho, čeho by chtěl s mikrofonem v ruce ještě ve svém životě dosáhnout.

"Já bych spíše řekl, co nechceme. Hudba je pro nás koníček, který chceme dělat my. Mnoho kapel sklouzne k tomu, že přijede producent a řekne jim, co mají a nemají udělat, aby byli úspěšní na prodejích a v rádiích. To přesně nemáme v plánu," popisuje filosofii své současné skupiny HardMok.

A na té se podle všeho nic nezmění: "Chceme dělat muziku, která se nám líbí, a buď se hrát bude, nebo nebude. A rozhodně nebudu hrát na nějakých estrádách převlečený za banán, jenom aby se o nás vědělo. Chci zpívat muziku, kterou já chci. Chci chodit oblečený tak, jak já chci. Stačí, že musím připravovat hřiště podle toho, jak chce někdo jiný. Třeba promotéři."

Témata

Souhlas s cookies

Pokud vám nevadí, že pro měření návštěvnosti používáme Google Analytics, zavřete tuto hlášku.

Souhlasím, zavřít potvrzení