Ze života golfistky: Spousta důležitých věcí se odehrává i mimo hřiště

Mezi profesionálkami jsem od svých šestnácti let, letos to pro mě je čtrnáctá sezona a s mým týmem jsme se rozhodli pro vás pár drobností ze zákulisí poodhalit. Jaký je tedy život golfistky Kláry Davidson Spilkové? Pokusím se vám ho, a nejen já, v nepravidelné sérii článků ukázat tak trochu z druhé strany.

O PLÁNOVÁNÍ

Když koncem roku přijde z Ladies European Tour nový turnajový kalendář, těsně před Vánocemi začne fáze rychlého plánování. Nejdřív tak nějak nahrubo. Vlastně si na svůj seznam přání přidám všechny turnaje, které bych chtěla v sezoně odehrát. Obvykle je jich tak kolem dvaceti.

A pak přijde fáze škrtání. Mezi série turnajů (tzv. swingy) si musím naplánovat i krátké pauzy na regeneraci, na partnerské a sponzorské povinnosti, na charitu – ani bez ní to už dnes nejde – a na osobní život. Třeba dovolenou se Seanem.

Obvykle mi z toho vyjdou tři swingy: jarní, letní a podzimní. Tím získám základ, který se ale v průběhu sezony ještě drobně mění. Ať už podle výsledků, když si pak turnaje přidávám nebo ubírám, nebo podle situací, které nemohu ovlivnit. Nemluvě o turnajích, které jsou v kalendáři ještě dlouho po začátku sezony označené jako TBC (To Be Confirmed), tedy že budou až v průběhu roku potvrzeny. Nevím kolikrát, zda se turnaj vůbec odehraje a kde.

Letos jsem si tak až na poslední chvíli do svého plánu přidala Jižní Koreu a turnaj Aramco Team Series v Soulu. Korea bude pro mě a Seana velká premiéra a už teď se těšíme na místní kuchyni. Třeba na pravé kimči. Stejné to bude s plánovaným turnajem v Evropě – nikdo neví ani to, ve které zemi se odehraje –, a zatím nevíme ani to, kde se budou konat skotské Open, čtvrtý turnaj Aramco (prý kdesi v Asii) a finálový turnaj celé série ve Španělsku.

Plánování je tedy hezká věc, ale stále musím počítat i se změnami na poslední chvíli a promotéři mi tak dávají šanci se těšit na něco, co se dozvím až třeba tři týdny před odletem. A to je pak kalup všechno přeorganizovat. Až je mi mého týmu kolikrát líto.

O LÉTÁNÍ

Bez mého týmu by to zkrátka nešlo. Někdy ale z mého vrozeného perfekcionalismu šílí. Naplánuju si třeba požadavky na let, který by mi nejvíc vyhovoval, a pak už to je záplava e-mailů a hledání optimálního řešení mezi časem, počtem přestupů a cenou letenky.

Většinou to vyjde, ale občas letím v noci a do hotelu se dostanu třeba ve tři hodiny ráno. To toho před prvním kolem moc nenaspím a místo tréninkové hry si naplánuju pěší prohlídku hřiště nebo odehraju jen pár jamek. Zvláště v letošní první části sezony – obletěla jsem doslova celý svět – jsem kolikrát hřiště měla šanci poznat až při turnaji pro-am.

Tak ještě ten Soul a pak už mě čeká má oblíbená evropská část, kdy se budu moci přesouvat hezky v pohodlí masážních sedaček svého milovaného Volva, bez čekání na letištích a bez přemýšlení, jestli ty jedny ponožky navíc už nebudou over-the-limit.

O BYDLENÍ

Na turnajích bydlím různě. Je to takový mix hotelů, Airbnb a ubytování v soukromí u rodin, které nocleh nabízejí. Oficiální hotel mi dává největší smysl. V rámci ubytování máme třeba transfer na hřiště a jsme v relativním bezpečí, ale má to své ale: Ať už jsou hotely lepší, nebo jen dobré, jsou obvykle drahé.

Kolikrát si tak společně s jinou hráčkou objednám raději Airbnb a náklady za pronájem a auto sdílíme. V některých destinacích po Evropě už mám oblíbené penziony, kam se každý rok ráda vracím a s jejichž majiteli jsme v kontaktu po celý rok.

Největší dobrodružství je ubytování v rodinách. To nikdy nevím, co mě čeká, kdo mi přijde otevřít a kde budu spát. Strach nikdy nemám, ale třeba se stane, že se druhý den musíte přestěhovat jinam. Přece jenom každý máme trochu jiný „životní a hygienický“ standard a věřte mi, že kultura je v některých částech světa opravdu tak nějak… jiná.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Klara Davidson Spilkova (@spilkovaklara)

O ŘÍZENÍ

S dopravou je to kolikrát legrace – sednout si za volant na letišti v Sydney a chvíli si zvykat, že musím jet po levé straně, ale přednost zprava dávat i v Austrálii zprava.

Nebo mě zaskočí kruhové objezdy, které se stejně jako u nás jezdí proti směru hodinových ručiček. Dobré je mít spolujezdce, který na vás dává pozor a kontroluje, zda nejedete v protisměru nebo už „moc“ vlevo.

Je to ale jen o zvyku a zvyknout se na to dá velmi rychle, zvláště když si půjčíte auto s automatickou převodovkou. Řazení levou rukou je totiž kapitola sama pro sebe… A pak je tu ještě jedna specialitka, a to vydat se vlastním autem do zemí, kde se jezdí vlevo. To je samostatné téma, ke kterému se ještě jednou, třeba po Anglii a Skotsku, vrátím.

O KEDÍCÍCH

Když se mnou nejede Sean, je to jedna velká neznámá. Nechci si brát jiného stálého caddieho, a tak je to kolikrát loterie. Jednou se mnou jede Evička Koželuhová, jindy je to místní nosič. Vždy se s ním snažím sejít už ve středu, dva dny před turnajem, abychom se alespoň trochu poznali.

Až pak se třeba dozvím, že to je bývalý hráč New York Yankees nebo místní head-pro, nebo taky jen dobrovolník, který se prostě snaží pomoci. Kedík se vlastně nehledá – napíšu promotérovi a dostanu nabídku profesionála a amatéra, ze které si vybírám, nebo mi někoho sami přidělí. Buď z toho pak vznikne přátelství na delší dobu, nebo taky třeba nosiče hned první den vyměním.

O BUGINĚ

V Austrálii se mi stala jedna věc úplně poprvé. Jela jsem turnaj na bugině! Byť to bylo jen jedno soutěžní kolo a turnaj byl poté zrušen, bylo to nové a zvláštní. I proto jsem se nakonec rozhodla, že si budu dělat kedíka sama. Nikdy jsem nic podobného nezažila, ale to hřiště bylo opravdu náročné. Dlouhé přechody, jamky nahoru dolů, a navíc v tropickém pralese.

Dodnes se tam mluví o tom, co kdysi udělala Laura Davies. Tehdy se měly hráčky jen převážet mezi některými jamkami, ale ona to odmítla. Vymohla si výjimku, aby všechny hráčky mohly používat kárky. Takže vlastně za tuhle bonvillskou specialitu může světová legenda. Mohla si to dovolit a nebála se říct NE! Ač ráda chodím, musím přiznat, že díky buginám turnaj pěkně odsýpal.

O DANÍCH

Každý se jich bojí nebo z nich má minimálně respekt. A teď si představte, že pravidla jsou v každé zemi jiná. Nejde jen o výši procenta, kterou musím v dané destinaci odvést, ale také o to, jak složitá byrokracie je s tím spojená. Třeba v Austrálii jsem se dokonce musela stát daňovým poplatníkem, nechat si přidělit daňové identifikační číslo a zažádat o sportovní „daňové“ vízum. Jinak bych zaplatila odvod ve výši téměř padesáti procent.

Naštěstí nám Ladies European Tour hodně pomáhá a máme se o radu na koho obrátit. Tak jsem se vlastně dozvěděla, že si pro dva turnaje v Austrálii musím založit i malé účetnictví. Vzít výhru, odečíst s turnaji spojené náklady a ze zbytku odvést „jen“ dvacet procent. Nejsme jen hráčky, kolikrát jsme i účetní a musíme studovat daňové oběžníky. Mimochodem na australské daňové číslo stále čekám.

Tak to bychom měli.

První část roku, první swing, je za mnou. Bylo to herně takové nahoru dolů, ale je to začátek a celá sezona je teprve přede mnou. Hodně se teď těším na evropskou část, kdy budu moci cestovat autem a čeká mě i domácí vrchol před vlastními fanoušky v červnu v Berouně. Příště vám zase něco o sobě a našem životě s golfem prozradím.

Pro nás je to jako chodit do práce a okolo té nejviditelnější části, turnajů, se pořád něco děje. A je toho hodně. Nejsme zkrátka žádné světové superhvězdy, nelétáme soukromými tryskáči a nebydlíme v luxusních hotelích. Je to občas dobrodružství, hodně počítání a víc se toho kolikrát odehrává mimo hřiště.