Golfová hipsteřina v Úholičkách, i s odpalem do Vltavy

Ve všední den se tak jedná spíše o zapomenuté místo, kam tu a tam zabloudí nějaký ten golfista nebo turista. "O víkendu ale desítky lidí dorazí," říká nám ve čtvrtek odpoledne, když jsme na hřišti sami, šéf místního klubu Petr Šedina.

Ti, co přijedou, vědí proč. Tady nejde o to zahrát co nejlepší výsledek a zlepšit si hendikep. Některé jamky mají pár desítek metrů, nejdelší 226. Při jejich pokoření se ale zapotíte, o to více na polních greenech.

Tady však jde o to si odpočinout a u toho odpálit někam před sebe pár ran. Nebo si vyzkoušet golf poprvé v životě, protože na drivingu vás budou znervózňovat tak maximálně dvě kozy v místní "ZOO".

Už se vám někdy vysmála po špatné ráně koza? No neberte to!

Úholičky jsou relax, pohoda, kterou by měl zažít jednou za čas ani ne tak golfista, jako člověk sám o sobě. Jediné, co chybí k dokonalosti, je, aby tu nešel signál. A vyčištění hlavy tak mohlo být dokonalé.

"Minulý týden jsme strávili prořezáním příchodové aleje, která sem vede od trati. To musíš vidět," chrlí na mě po příjezdu Petr Šedina.

Procházíme kolem kouzelné klubovny, a ještě kouzelnější Lesní kavárny, za kterou by se nestyděli ani hipsteři v Berlíně, a po pár desítkách metrů stojíme v lese. "Krása co," nutí mě Petr souhlasit. Nemusí.

Vždycky, když se přistihnu, že přemýšlím o tom, proč to všechno vlastně dělá, si to hned uvědomím. Bere to jako své poslání. Dávat světu tenhle jeho kus do pořádku, vytvářet prostředí, které pro někoho má smysl.

"Pojď, ukážu ti galerii," otáčí mě Petr z lesa směrem zpátky ke klubovně, ve které je spousta obrazů. Nepravidelně se v Úholičkách konají vernisáže vždy spojené s turnajem. Tou nejbližší bude v neděli 14. července ta od Petera Palčíka. za měsíc dorazí Zuzana Kubíková a pak další.

Většina akcí se zde koná ve prospěch nadačního fondu Úsměv anděla, který podporuje onkologicky nemocné děti a lidi kolem nich. Jedním z nich byl Péťa, vnuk Petra Šediny, který se tady s námi zdržel pouhých 17 měsíců, než před čtyřmi lety... Došlo k nejhoršímu.

Když následně vyrážíme za nejnovější chloubou místního "resortu", potkáváme na druhém odpališti ten den první golfisty, kteří si na zdejší rohožky a vysušenou trávu našli cestu.

Čeká je fakt těžká rána, ale taky možná nejhezčí na celém hřišti.

My však jdeme dál, až na konec drivingu, kde stojí stará nepojízdná Felicie. "Odešla jí převodovka," pokrčí rameny Petr a pokračuje k odpališti, které nemá svou jamku. Pokud tedy nepočítáte Vltavu.

"Stál si někdy na hezčím odpališti?" ptá se mě a je těžké mu odporovat. Před vámi se skutečně rozprostírá dechberoucí výhled na meandr Vltavy, za kterým se rozprostírá obec Řež, které dominuje fotbalové hřiště.

"Koukej," popadne Petr míček a bum, letí přímo do Vltavy. Směji se a raději více nad touhle partyzánštinou nepřemýšlím.

Je to celé tak trochu bláznivý kout světa, kde najdete kadibudku se splachovacím záchodem a umyvadlem s tekoucí vodou.

Golfové hřiště, galerie, zoo, kavárna. To vše na jednom místě. Davy lidí, které zde neproudí, dokazují, že není pro každého.

Ale je dobře, že tady je.