Dominika Burdová: Jak jsem to málem nedokázala

Vyrostla jsem v prostředí, kde se se mnou nikdo nikdy moc nemazal. Odmala jsem hrála jamkovky, odmala se mě na Grabštejně snažili vychovat tak, aby mě nerozhodilo vůbec nic. Tehdy mě to štvalo, protože jsem často rány kazila, s postupem času jsem ale za to všechno začala být vděčnější a vděčnější. Déšť a bláto? Nevadí. Mluvení do rány? Nevadí. Řeči soupeřů, kteří se mě snaží rozhodit? Taky v pohodě.

Po dvou prohraných finálových zápasech v řadě by si jeden mohl říct, že už bych si mohla dát pokoj. Druhé místo z jakéhokoliv mezinárodního mistrovství přece není tak strašné a místo toho bych se mohla zúčastnit nějakého jiného mezinárodního mistrovství na rány v zahraničí. Ale to bohužel (možná bohudík?) nemám v povaze. Když vím, že to umím a že to bylo už dvakrát tak blízko, chci to vylepšit. Takže letos není jiná možnost než do toho jít znovu.

Dva týdny před turnajem

Klikám na tlačítko "Přihlásit se", poté překliknu do kategorie "Přihlášení" - vidím, že letošní turnaj nebude jen tak. Soupeřek bude spousta a budou velmi kvalitní. Při pohledu na seznam si říkám, že už jen projít do soboty bude úspěch a myšlenka na zopakování dvou druhých míst se pomalu vytrácí. Na chvilku zapochybuji, ale pak si ale pomyslím, že stát se může všechno - je to přece jamkovka. Navíc, chci uplatnit znalosti hřiště z Czech Ladies Open, které se konalo před dvěma týdny a věřím, že by mi to mohlo aspoň trochu pomoci. Ale kdoví.

Den 1 - kvalifikace

Už dva roky se kvalifikace do "pavouku" hraje pouze jeden den a ani letošek není výjimkou. Hřiště vypadá skvěle a je mi jasné, že celé startovní pole bude hladové po skvělých výsledcích. Hodinu a půl před teetimem se rozehrávám na puttingu, ale není to ono - jako bych snad byla po hodně dlouhé době nervózní (což nebývám) a ten pocit mě znejisťuje. Rozehra na drivingu ale proběhne podle představ a společně s caddym se vydáváme ve 12:50 na trať.

"Vždyť to nic není, vždyť hraješ dobře, tak už prosím přestaň být nervózní," snaží se mě uklidnit caddy po nejistém drivu, který ovšem skončil v pořádku na fairwayi. Normálně mě nervozita přechází po první ráně, jenže my jsme už na 13. jamce na odpališti a přijde mi, že hole držím v ruce tak po měsíci. Spoluhráčky ve flightu hrají suverénně a jistě, což mě jen utvrzuje v tom, že abych se dostala na rozumné místo v pavoukovi, musím do toho šlápnout taky. Už na té samé jamce ovšem pošlu delší putt do birdie přímo na střed jamky. Sebedůvěra je jakž takž zpět.

Kolo končím s výsledkem dvě pod par, což stačí na samostatné třetí místo. Mám velkou radost, že je kolo za námi a že nás zítra čeká jen jeden match. V klubovně se bavíme o prodloužení ubytování až do neděle a o plánech na víkend. Snažím se vypadat sebejistě, ale realita je úplně jiná. Co když to zkazím? Co když prohraju a vysněné první místo bude pryč?

Mezinárodní souboj na rozehrání

Los mi letos na první kolo přidělil Němku Analenu Moser. Na první týčko přichází krátce po poledni rovněž s caddym, takže mi je jasné, že moc slov neprohodíme - jak už to v jamkovce stejně bývá. Snažím se nebrat situaci tak vážně, ale nervozita a nejistota mě opět přemáhá. Už mi docházejí nápady, jak se nepříznivé situace zbavit, ovšem pěkné birdie na úvod zápasu situaci lehce uklidní. S caddym jsme za jeden den již skvěle sehraní, což mi dodává sebejistotu do všech ran a především puttů. Zápas končíme už tři jamky před koncem a sebedůvěra v moji hru se pomalu vrací zpátky. Není to perfektní, ale s tím se nedá nic dělat - it is what it is.

Sobota - vypjaté souboje otevírají dveře semifinále

Můj první souboj dne je proti domácí hráčce Miriam Barcalové, a že je domácí, je na její hře znát. Z prakticky každé chyby se dokáže zachránit, já se na green sice dostávám bez problémů, ovšem putty tam ne a ne padat, na první devítce dokonce přichází několik trojputtů.

Na 18. jamku souboje vcházím s náskokem jediné jamky. Fouká lehce proti a tak se s caddym rozhodneme, že není čas ztrácet čas a půjdeme driverem rovnou na green. Mírné draw vyletí přesně směrem, který jsme chtěli. Vypůlení jamky bude na postup do dalších bojů stačit, ovšem skvěle hrající Miriam svůj drive posílá na green také. Její první putt končí kousek od jamky, já mám před sebou ještě 70 centimetrů po prvním puttu do birdie, které bude na vítězství stačit. Míček padá do jamky. Druhý souboj letošní jamkovky je za mnou.

Dominika Burdová (Foto: ČGF/Zdeněk Sluka).

Odpoledne na nás čeká Míša Kverková a souboj s ní mě buď posune do semifinálových bojů nebo mi pomyslné dveře zavře. Kvůli parnému počasí musíme taktiku s caddym občas přehodnotit a kvůli úbytku sil vzít o hůl víc nebo na greenu trefit jiné místo. Vše ale vychází podle plánu a souboj je na 16. jamce rozhodnut. Zahraji si i v neděli.

A jdeme do finále…

Ranní semifinálový souboj s Bárou Bujákovou je vypjatý, spousta vypůlených jamek i záchran do paru, které nejsou jen tak. Na 17. jamce ovšem par rozhoduje v můj prospěch. Jdu do finále, už potřetí za sebou.

"Víš, že jsme teďka pět dolů?," říká mi caddy polohlasem na 13. jamce, zatímco zapisuje statistiky. Normálně svůj výsledek v hlavě počítám, ale dnešek je něčím jiný. Zatímco můj caddy odvádí v horku nadlidské výkony, já si ve svém šestém kole turnaje moc unavená nepřipadám a mám pocit, že jen sem tam zahraju ránu. Je to úplně jiný stav mysli, než který na golfu při hře normálně mám, ale zamlouvá se mi čím dál víc. I přesto, že jsme v souboji o titul a moje soupeřka Tereza Zavřelová skvělými ranami nešetří, nervozita z prvních dní je pryč. Právě ta mě v prvních dvou letech porazila, porazilo mě i to, že jsem se proti soupeřkám, které caddyho měly, cítila sama. Ovšem teď je to jiné. Caddy mi krom sebejistoty dává i spoustu skvělých readů na puttech. Takřka o nic se nemusím starat. “Jen švihej, zbytek vymyslíme,” říká.

Na 16. jamce jsme dormie. Stačí jen vyrovnat a vítězství může být moje. Druhá rána na pětiparu ovšem díky poryvu větru končí v bunkeru, zatímco míček soupeřky je bezpečně na greenu. "Nic neříkej, vyhrajem to ven, bunkery umíš, tak z toho ještě dáme birdie," řekne caddy směrem ke mně, ještě než stačím po povedené, avšak krátké ráně, na cokoliv pomyslet. A má pravdu. Z bunkeru ven, putt přečteme a bude. V nejhorším vypůlíme až tu další jamku.

Míček v bunkeru leží poměrně hezky, sice "nad nohama", ale to mi nevadí. "Jen to hoď ven, někam to dojede," opakuje caddy naši taktiku. Tak tedy ven. Míček dopadá na forgreen před vlajkou, ovšem nemá tolik spinu, aby zastavil a tak dojede na vzdálenost tří metrů od jamky. Terka je od svého birdie vzdálená už jen metr a půl a při kvalitě jejího puttování mi je jasné, že by bylo lepší na její zaváhání nespoléhat a putt dát. Caddy naposledy kouká na dráhu puttu, pak si potvrdíme, že budeme nadehrávat centimetr vlevo. Míček vyrazí od putteru přesně po linii, pak se mírně stočí vpravo a ve svižném tempu padá do jamky.

Děkuju Ti strašně moc, Fílo. To, co jsi na hřišti v průběhu těch čtyř dnů vymyslel a jak jsi všechny ty putty četl, bylo neskutečné. Bez tebe bych to nedokázala. Děkuju, že teď už můžu říkat, že jen málem.