Filip Mrůzek: Nechci jít za snem. Chci po malých krůčcích dosáhnout velkého cíle

Pomalu začala nová sezona, jak jste na ni připravený, ať už fyzicky, nebo mentálně?
Sezona měla být už měsíc naplno rozběhlá, ale s tím, co se teď děje směrem na východ, se nehrálo. Indie byla úplně zrušená, Abú Zabí nám přesunuli až na září, říjen. Zatím byl jeden turnaj, takže pořád trénuji, makám a těším se, až to vypukne naplno. Fyzicky se cítím výborně, mentálně jsem připravený věřím skvěle, na tom hodně pracuji. Ale už mě svrbí ruce, no.

Říkají to sportovci napříč odvětvími, že trénink je sice fajn, ale ostrý zápas nic nenahradí. Vnímáte to stejně?
Asi jo. Samozřejmě v tréninku člověk necítí ten tlak, jako když jde s někým na turnaji, navíc ta hřiště, kde trénujeme, to je taky pořád dokola, už to známe nazpaměť. Chybí při tom ten tlak dvou kol, pak finálových kol, protihráči, atmosféra… to se nedá nahradit. O to víc se už na to letos těším.

Když jste zmínil práci na správném mentálním nastavení, máte nějaké svoje metody, nebo vám s tím někdo pomáhá?
Mám mentálního kouče, Kubu Mareše, který spolupracuje i s dalšími sportovci, třeba s Jirkou Procházkou, s ním byl teď v Miami na fightu. Kuba je hodně všestranný, stará se o mně, o pokerového hráče, zápasníka MMA, ale třeba taky o jednu zpěvačku. Já s ním na tom mentálním nastavení pracuji fakt hodně, voláme si, děláme různá cvičení, vizuální představy, selftalk před turnajem i mezi turnaji – to mi hodně pomohlo. I díky tomu se letos cítím správně nastavený.

Učí vás i poker face, když má ve stáji pokerového hráče?
To by bylo zbytečné, poker jsem hrál párkrát a v něm bych si nevydělal ani na suchý chleba. Na mně každý pozná, že mám na ruce dobrou kartu, já se vždycky začnu smát a je to v háji. Mohl bych to možná použít jako taktiku blafování, ale to taky neumím. Já jsem spíš na ten dobrý, ostrý, stabilní výkon – to mě vloni dostalo tam, kde jsem teď. Nechtěl bych, aby to bylo týden dobré, pak týden k ničemu. Radši mám stabilitu.

Nakolik vám pomohla práce na mentálním nastavení na turnaji v Jihoafrické republice, kde jste se probudil a v pokoji měl deset centimetrů vody?
To byl ten poslední turnaj, kdy jsem neprošel cutem, protože jsem měl střevní virózu, kdy jsem za tři dny shodil snad čtyři kila, dva dny jsem zvracel, to nebylo dobrý. Ta voda přišla v sobotu, kdy jsem si chtěl zatrénovat… no, vzbudil jsem se, v pokoji deset čísel vody. Tak jsem hodil hole do sprchového koutu, u dveří jsem udělal barikádu ze svých věcí… takový malý jihoafrický Survivor.

Šel byste do Survivoru?
Já jsem sice blázen do všeho, ale tady by mi asi vadilo být tak dlouho bez rodiny. Ale jinak mám tyhle adrenalinové soutěže a hry moc rád, hlavně jako relax, když jinak pořád pinkám do bílého míčku.

Jste soutěživý typ?
Hodně. Fakt hodně. To je to, proč v golfu pořád jsem, i když už mi není dvacet. Hodně kluků v mém věku už se zaměřuje na jiný způsob života, i v golfu, třeba dělají různé akademie, trenéry. Ale já jsem strašně soutěživý, pořád chci o něco hrát, o balonek po hře, o kafe. Ani ne o peníze, ale prostě chci pokaždé každého porazit, jak to jenom jde.

O co byste si zahrál s aktuálním vítězem Masters Rorym McIlroyem?
Tyjo… zahrál bych si o jeho týdenní trénink. Strašně by mě zajímalo, jak se připravuje na turnaj. Co dělá, jak jí, jak cvičí – prostě vidět celý ten proces, tu týdenní rutinu. A třeba se inspirovat, jestli něco sám u sebe nezačít dělat jinak, třeba jak si hlídá jídlo, energii, jak pracuje s fyzioterapeutem, co dělá s trenérem, s mentálním koučem, jak moc trénuje, kolik toho odpálí během tréninku… tohle by mě strašně zajímalo. Pro mě je Rory naprostá jednička. Vidět to jeho know-how, to by byla naprostá paráda.

Hlavně fyzicky je neskutečně připravený, říká se, že nejlíp na okruhu.
To stoprocentně. Když začínal nějakých 2010, 2011, když poprvé vyhrál US Open, tak ne že by byl tlustý, ale byl malinko při těle. Od té doby šel brutálně nahoru, neskutečně dře ve fitku a o tělo se stará ze všech sportovců nejlíp na světě. Je mu šestatřicet, ale když zahraje tu ránu, je to prostě jiné. Měl jsem s ním možnost jít v Dubaji, a ten jeho odpal je prostě něco, co nemá nikdo na světě. Je to tak dynamický a pevný pohyb, že kdyby to zkusil stejně zahrát někdo jiný, tak spadne a urve si záda. Je krásný se na to dívat u něj, vidět, že to jde. Vizuálně je fakt úplně jinde.

A mentálně asi taky, když dokázal ustát tlak na Masters, které bylo ohromně vyrovnané.
Já to nezažil, tak si to neumím úplně představit, ale Rory měl určitě v hlavě, že chce být čtvrtý v historii na back-to-back vítězství. Poslední byl Tiger 2001-2002, od té doby se to nikomu nepodařilo – z toho jde vidět, jak obrovská je tam konkurence, jak první i stý hráč na světě jsou skoro stejně dobří. Pro něj byla určitě výhoda, že to hřiště zná, že si tam létal trénovat, když mohl, ale proč by to nedělal, když tu možnost má, to je jasný. Vydřel si to, je to odměna za jeho tvrdou práci. Určitě to měl v hlavě, že chce vyhrát dvakrát za sebou, na téhle úrovni už hráči neřeší peníze. Rory už chce jen sbírat rekordy, chce mít triumfy, chce být nejlepší.

Už se uzavírají sázky, jestli vyhraje Masters třikrát po sobě. Vsadil byste si na něj?
Okamžitě. Kdybych měl teď u sebe tisícovku, tak ji na něj vsadím. On bude první, kdo to vyhraje back-to-back-to-back. Jestli už je to vypsané, hned to na něj dám.

Roryho plán jste popsal detailně – a teď ten váš pro aktuální sezonu na HotelPlanner Tour.
Začínám za chvíli turnajem v Itálii, pak je tam Španělsko, pauza a zase Španělsko. Cíl je jasný - vyhrát co nejrychleji turnaj, abych měl pojištěný příští rok. V tu chvíli už pak budu moct tlačit na plnou evropskou kartu. Když člověk vyhraje, tak to pořád ještě nestačí, je to nějakých sto tisíc euro… HotelPlanner Tour je slušná golfová válka, tam jsou všichni dobří, hladoví, je tam spousta hráčů přes třicet, jako jsem já, a pak taky dost těch, kteří jsou o deset let mladší. A jeden každý chce urvat to místo a dostat se nahoru.

Je to něco jako třetí fotbalová liga? Džungle?
No, je to drsný. Hrajou tam třeba hráči, kteří prošli Ryder Cupem, třeba Chris Wood, co hráli major, co hráli DP World Tour, PGA Tour… jsou to fakt špičky. Když se na ně člověk podívá, mají vydělané miliony dolarů za celou kariéru, a mají obrovské zkušenosti z let, kdy hráli úplně nahoře. A najednou s člověkem, který hrál nejtěžší turnaje na světě, jdete ve flightu. Ta série je pestrá, hřiště je každý týden jiné, jiná tráva, jiné počasí – vedro, zima, vítr… Jeden týden se hraje ve Skotsku, kde je deset stupňů, další v Dubaji, kde je čtyřicet… Pestré je to od A do Z.

Je pro vás dostat se na Masters největší sen?
Určitě. Lidi se mě hodně ptají, co bych si vybral, kdybych mohl, který peak – jestli olympiádu, nebo Masters. Olympiáda je obrovská čest, moct reprezentovat svoji zemi by bylo skvělé… ale za mě je prostě major víc, minimálně v golfu. Možná v jiných sportech je to odlišné… třeba kromě tenisu. Ale Masters, to je pětapadesát nejlepších hráčů na světě plus pak jsou tam různé kvalifikace. Jakýkoli Major, to je prostě to nejvíc, co může golfista dosáhnout.

Radši byste si zahrál Masters kvůli atmosféře a možnosti říkat, že jste se téhle velkolepé show zúčastnil, nebo kvůli možnosti vyzkoušet si hřiště v Augustě?
Kvůli hřišti a možnosti pokořit ho nejvíc, jak bych byl schopen. Když se tam člověk dostane, už to v golfu něco znamená. Vytvoříte si ve světě jméno. To bych chtěl… kluk z Čech, který hraje Masters, to by prostě byla fantazie… Zároveň pak ale z toho třeba nebýt vystřelenej, prostě je to jenom další hřiště, je to pořád můj golf… před malinko víc lidmi. (smích) No jo, ráno bych asi před prvním kolem byl trochu vyřízenej, ale na druhou stranu, kdybych nebyl, tak mi na tom asi nezáleží tak, jak by mělo. Nejdete si tam jenom pinknout…

Kam by vás takový úspěch vystřelil ve veřejném povědomí, na to byste byl připravený?
Já myslím, že jo. Z velkých turnajů nejsem nervózní. Když jsem hrál Mauricius Open, DP World Tour i jiné turnaje, tak se prostě přepnu na takový svůj fokus a lidi kolem mi nevadí, ani když je jich hodně. Najednou se všechno zúží a ten cíl vidím mnohem líp, vidím jenom tunel té rány, všechno ostatní se zavře. Hlava je na velký turnaj ready. Kdybych se nechal rozhodit diváky nebo se bál zahrát ránu, nebyl byl správně nastavený. Já chci dokázat sám sobě, že tam patřím a dokážu velkým hráčům konkurovat. U nás jsem byl v roce 2021 dvanáctý a věděl jsem, že poslední kolo jsem byl pět pod a druhé nejlepší bylo šest dolů, tehdy jsem si řekl hele, ono to fakt jde.

Je tohle nastavení jedním z klíčů vašeho výkonnostního růstu?
Myslím, že je. Ono v Česku se říká no jooo, golf, to máme přece jiné sporty, fotbal a hokej a tenis… Ale v golfu máme skvělé trenéry, máme víc hřišť, než má kolem sebe třeba Mnichov a další hlavní města. Každý hráč k tomu musí přistupovat s vírou, že to tam prostě dá. Ano, sice možná hřiště u nás jsou lehčí setupem, protože u nás není tolik dobrých hráčů, abychom měli připravená hřiště tak, aby se na nich běžný amatér "zabil", ale za mě se i z Česka dá dostat hodně nahoru. Já trénuju celý život s tátou a dostal jsem se až tam, kde jsem teď… Vidím, že moje cesta je správná.

Vnímáte nárůst popularity golfu?
Určitě. Během covidu byl nárůst popularity golfu asi o dvacet procent celosvětově, zní to blbě, ale covid vlastně golf nakopnul, protože to byl jeden z mála sportů, které se daly hrát, a spousta lidí zjistila, že je to i finančně únosný sport. Samozřejmě, dají se hrát drahá hřiště s drahou výbavou, ale dá se koupit vybavení dohromady za deset tisíc a devítkové hřiště za pětistovku. To už je skoro míň než v Praze na hodinu dráha bowlingu. Už to není jako kolem roku 2000, kdy ten sport byl fakt drahý, teď se to dostává i k široké veřejnosti a hrát může každý s každým.

Co když řeknu footgolf?
Hned mě napadne Kuba Mareš, protože on byl první, kdo tenhle sport přitáhl do Prahy a založil ligu. Já to nikdy nehrál, občas teda vidím někde nějaké záběry… je to vtipné, fotbalový míč v bunkeru třeba. Člověk musí mít fakt šikovnou nohu, aby to správně odhadl.

A vy jste na tom s fotbalem jak?
Antitalent, upřímně. Na footgolfu bych byl marnej. To když už bych měl dělat jiný sport než golf, tak hokej. To mě minulý rok strašně chytlo. I když je teda hodně těžké přepnout ze sólo sportu do týmového. Člověk se musí naučit chroupat ty momenty, kdy prohrajete, když vy hrajete dobře, ale někdo jiný ne, a proto prohraje tým. U fotbalu jsem já navíc limitovaný tím, že nejsem extra běžec…

To byste mohl být brankář, tam toho moc nenalítáte.
No, jedině. Ale fotbal mě fakt neláká, ten hokej si zahraju rád. Byl bych obránce… nebo možná ne, na to mám sice postavu, ale ne výšku – tak beru zpět, byl bych malý rychlý útočník.

Jirka Ticháček je taky menší než klasičtí obránci, a podívejte, byl dokonce na olympiádě.
No jo, jenomže on na rozdíl ode mě asi umí bruslit.

Jestli neumíte bruslit, tak je to pro hokej taková dost podstatná závada…
Hele na ledě se udržím, ale můj styl brždění je takovej, že se vždycky rozjedu a skočím do mantinelu. Takže abych byl dobrý obránce, musel by u toho mantinelu vždycky stát někdo, koho bych hitem sundal. Jinak bych jako obránce seděl asi spíš na trestné, než že bych si zahrál. Trenér by mě vždycky poslal, ať někoho sundám, šel bych na trestnou, pak znova někoho sundal… no, nevím, kde by mě s tímhle vzali. Ale ta hra se mi strašně líbí, jak je dynamická, do těla, hokejka mi trochu připomíná golfovou hůl, pohyb je podobný.

Takže byste byl takový Radko Gudas verze 2.0?
Já s ním hrál turnaj! S ním a jeho tátou, měli jsme za covidu takový pětidenní match s hokejisty, byl tam i Kuba Voráček, Ondra Pavelec… hrál jsem tehdy proti Radkovi a porazil jsem ho, o nějakých pár stovek jsem ho tehdy stáhnul… Ale musím říct, že když jsem ho viděl na začátku na jedničce v tom krátkém triku, říkal jsem si, že vlastně úplně nevím, jestli ho chci porazit… Vtipkuju. Je to strašně milej chlap, navíc ho golf baví. Obecně jsou tyhle hvězdy v podstatě úplně normální kluci, sice v NHL mají nějakou tu svoji tzv. face, ale pak s nimi sedíme po turnaji u oběda, kecáme o hokeji, o golfu a je to strašně fajn.

Máte v genech spíš golf, nebo hokej?
Táta hrál hokej, pětadvacet let. Sice nějakou pátou ligu, ale hrál. Strašně mě láká si to po sezoně zkusit a zase si trochu rozšířit pestrost činností, kterým se věnuji.

Před pár dny jste podepsal spolupráci s agenturou Global Sports, co vás k tomu vedlo?
To je takový další milník v mé kariéře. Já jsem nikdy neměl někoho, kdo by se o mě konstantně staral. Vždycky to bylo tak, že pomáhala rodina, táta, firma GolfArts, což už je vlastně takový rodinný podnik. Proto jsem si vybral Global Sports, aby můj fokus byl vysloveně na golf a na to, co umím, na zdraví, a ten zbytek řešil někdo za mě. Když se mi ozval Petr Routner, jestli se nechci potkat a probrat možnost spolupráce, nebylo nad čím váhat. Po šestnácti letech v profi golfu, kdy jsem každý rok udělal stovky telefonátů, abych poskládal sezonu, a i během ní se musel starat o to, jestli mám peníze na to, abych mohl jet dál, jsem chtěl fakt změnu. Chci se soustředit na výkonnost a jen na ni. Na to se strašně těším.

Je to třeba ten poslední dílek puzzle, který povede k tomu, že na výsledném obrázku budete vy na hřišti v Augustě?
Věřím tomu. Tohle byla část, která tomu chyběla. Pořád si všechno vytvářet a zajišťovat sám… bylo to náročné. Bavilo mě to, ale je to energie, kterou bych mohl zužitkovat jinde a precizněji. Navíc, já jsem vždycky rád, když hraju za někoho, pod někým, cítím pak větší zodpovědnost a taky hrdost, že někoho reprezentuju. Nejen sebe, ale firmu, která mi věří, rodinu, klub, značku, kterou nosím… dohromady to tvoří celek, takový tým, který kolem sebe musíte mít, pokud se chcete dostat do špičky.

Kolikačlenný tým má kolem sebe Rory McIlroy, aby se mohl soustředit jen na hraní golfu?
Trochu větší, no, než ten můj… Fyzio, mentální kouč, caddyho, výživového poradce, manažery, mediateam… Bude to ohromná spousta lidí. On je ve fázi, kdy se ho organizátoři turnajů ptají, jestli si chce zahrát jejich turnaj. Já jsem ve fázi, kdy chci hrát všechno. Do té, kdy přijedete na turnaj a dostanete peníze za to, že tam budete startovat, mi pravda ještě kousek chybí. Je fajn, když má člověk kolem sebe lidi, kteří se postarají o to, aby se člověk mohl soustředit jen na golf. A když není na golfu, tak být s rodinou místo toho, aby byl na telefonu a sháněl partnery.

Svoji cestu, ať je jakkoli těžká, máte očividně jednoznačně nalajnovanou. Pojďme po malých krocích – s čím byste byl spokojený na konci téhle sezony?
Vítězství na HotelPlanner Tour, posun ve svěťáku kvůli možné účasti na olympiádě v Los Angeles 2028 a plná karta na DP World Tour. Cíle musí být vyšší, ale pořád reálné. Nebudu říkat, že chci čtyřikrát vyhrát Challenge Tour, protože to by byl sen. A já nechci jít za snem, ale za cílem, kterého dokážu dosáhnout. Po malých krůčcích k velkému cíli.

Komentáře

Přihlaste se a můžete přidat komentář.