Michal Voigts v knize Golf Bez frází: V rovnováze
Když máte tee time na osmou hodinu ráno a říkáte si, že kvůli němu musíte fakt brzo vstávat, tak si vždy připomeňte, že jsou tu greenkeepeři. Tedy borci, kteří se den co den starají o to, aby hřiště právě už v těch osm hodin ráno bylo připravené na celodenní nápor. Jedním z nich je Michal Voigts, bývalý předseda Českého svazu greenkeeperů, který se se svým týmem stará o Kunětickou Horu.
Autor: GolfExtra.cz, 16.11.2025 10:55
"Dostal jsem se do hezké společnosti. Asi málo lidí předpokládá, že řadový greenkeeper, nebo course manager, se dostane do knížky o českém golfu, ale je to hrozně dobře. Všichni vždy vidí jen ty výkladní skříně a nevidí, co za tím stojí. Je dobré, že se u nás pamatuje i na takové lidi, jakou jsou rozhodčí, greenkeepeři a řada neviditelných lidí, kteří stojí za tím udělat hřiště a starat se o něj," říká otevřeně a s potěšením Michal Voigts.
Ten si mimo jiné užívá také grafickou podobu knihy: "Kniha je v neuvěřitelné kvalitě. Navíc barevně mi sedí, protože i pro resort Kunětická Hora je černá a zelená signifikantní. Pro mě osobně je design knížky tak trochu ve známce metalu, který mám s hard rockem rád. A je vidět, že od začátku do konce to bude bez frází."
"Těším se na Jirku Veldena, protože on je jedním z prvních lidí, se kterými jsem se s golfem dostal do kontaktu. Těším se ale také na Míšu Jona nebo Sárinku Kouskovou, protože ta začínala u mě v akademii ještě na Cihelnách," vypočítává autory příběhů, na které se sám těší nejvíce.
A přidává ještě jedno další jméno: "Zajímavé bude určitě také povídání Milana Veselého, protože on se na některé věci dokáže dívat z nadhledu a dokáže o řadě věcí mluvit... vostře. Tak jsem na to zvědavý."
V rovnováze
Ukazoval jsem mamce fotky.
Řekla mi, jestli jsem se nezbláznil, že jsem utekl z hotovýho.
A měla možná pravdu. Ten pohled, když jsem se pod Kunětickou horu poprvé přijel podívat, byl strašnej. A jak jsme hřiště dostavovali, svítily nám často jen zuby a bělma.
Popílek.
Je to takovej beztvarej materiál, kterej snadno podlíhá větrný erozi. Dostane se do vzduchu a poletuje si. Není sám o sobě toxickej, ale je abrazivní – brousil trubky, kterýma odtékal z elektrárny, a stejně tak nedělá dobře ani trubkám dýchacích cest. Jeho stopy se daly najít i v Tatrách na Slovensku, když dobře fouklo.
A nebylo ho kolem nás málo. Popílkoviště, nebo taky odkaliště pro elektrárnu v Opatovicích tu u Dříteče fungovalo od šedesátejch let, když se sem vodou vyplavoval popel po spálení hnědýho uhlí, aby se tu usadil a čistá voda se vrátila zpátky do Labe. Za tu dobu se zaplnila stohektarová vana. Místama má vrstva popelu i přes šestnáct metrů do výšky.
A právě tu bylo potřeba ozelenit.
Celý příběh si přečtěte v knize Golf Bez frází,
kterou můžete zakoupit na našem e-shopu zde.
