Nejslavnější fanoušek hokejové Sparty. Rudá tvář generálního sekretáře ČGF Aleše Libecajta

Byla neděle 12. prosince. V pražské O2 Aréně běžela 27. minuta extraligového duelu mezi Spartou a Karlovými Vary. Domácí před chvílí zvýšili díky Michalu Řepíkovi na 2:0, oslavy doznívaly, a tak přišla chvíle Aleše Libecajta. A do ticha, které se ve vysočanské hale rozhostilo, začal křičet pořád dokola "góóóóóól".

Nikoho z přítomných to nepřekvapilo, prakticky každou branku na každém domácím utkání Sparty slaví stejným způsobem. A vždy si ho u toho někdo natáčí. Jenže, co se nestalo! Michal Řepík přidal po 66 vteřinách třetí branku Sparty a hala začala opět burácet.

Oslava druhého a třetího gólu se tak propojila.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený 🏒Svět Hokeje🏒 (@svet_hokeje)

Natočené video se přitom okamžitě stalo obřím virálem. Sdílela ho, především na Instagramu, jedna stránka za druhou. A to nejen fanouškovské, ale třeba i ty od sázkových kanceláří, které podobná videa rády využívají k upoutání pozornosti.

Z Aleše Libecajta se stala z ničeho nic anonymní celebrita. Reakce se střídaly, většinu pozitivních tu a tam prořízla nějaká negativní. Nikdo ale pořádně nevěděl, o koho jde. Tedy až na Alešovi nejbližší přátele a golfovou komunitu.

To už je ale nyní minulost a Aleš Libecajt v exkluzivním rozhovoru pro náš web odhaluje veřejnosti svou druhou, rudou tvář.

Od kdy fandíte Spartě?
Hodně dlouho. Pamatuji si osmdesátý třetí, čtvrtý, kdy jsme s tátou a dědou jezdili ze Slaného do Prahy. Odpoledne jsme dali fotbal, pak šli Stromovkou do holešovické arény na hokej a v noci jsem jel unavený prvňák domů a šel rovnou do postele. Děda měl permanentky na fotbal, takže pamatuji staré dřevěné lavice. Tehdy jsem podlézal pod turnikety, neplatilo se za mě, tak jsem pak seděl na tátovi, nebo mezi nimi.

To byly celodenní výlety, nebo ne?
Přesně tak. Ze Slaného nevedla žádná dálnice, takže se hned po obědě sedlo do auta a vyrazilo se všemi těmi serpentýnami do Prahy a šlo se na fotbal a někdy, když se pak hrálo, na hokej. Jsem tedy kovanej a mám to zděděné, u nás platí z otce na syna v každé generaci. Nebylo kam.

Ze Slaného je to přitom kousek na Kladno.
Pravdou je, že na první hokeje jsem kromě Sparty jezdil také na Kladno, když tam byl zajímavý zápas. Ale rozhodně jsem odmala fandil jenom Spartě.

Jaký byl váš další fanouškovský vývoj?
Můj bratr, který je o deset let mladší, tak z ničeho nic začal chodit kolem roku 2005 na fotbalové Spartě do kotle. Drželo ho to asi dva nebo tři roky. Pamatuji si, jak domů nosil historky o tom, jak hlavní kotelník je vysokoškolák, takže tam nejsou všichni magoři. Mě ale něco podobného nikdy nelákalo, já byl vždy spíše na to si sednout a sledovat hokej nebo fotbal.

Prožíval jste to vždycky takhle naplno, nebo to přišlo s věkem?
Vždycky jsem fandil, ale spíše, když jela celá hala. Když jsou už ale přehnané emoce, kdy se nadává rozhodčím, nebo soupeři, tak to úplně rád nemám. Myslím, že Sparta se snaží kultivovat fanoušky v hale, a o to více mě rozčiluje, když se něco podobného děje. Jsem navíc v sektoru, kde je hodně rodin s dětmi, chodí tam s nimi manželky hráčů a i já s sebou beru sedmiletého syna, takže o to více mi to vadí. A co se týče mého fandění, tak mi přijde, že s věkem roste chuť.

Chápu, že hlavní je hokej, ale co fotbal?
Na fotbalovou Spartu také chodím. Nemám permici, ale občas mě někdo vezme s sebou. Fotbal mě ale tak nebere, jako hokej. Nedávno jsem byl ale na béčku. Malej mě dlouho ukecával, že chce jít na fotbal. Tak jsme šli na Viktorku. Sparta vyhrála 2:0, jemu se to strašně líbilo a já si tam mohl dvakrát zařvat po svém. A lidé se na mě otáčeli a ptali se, jestli jsem to já, kdo chodí na hokej. Navíc to dávali na ČT Sport, kde mě detailně zabírali, jak točím šálou a řvu. Tak mi hned kamarádi posílali záběry z televize.

A na hokej se dostanete jak často?
Snažím se chodit na každý domácí zápas. Pravidelně mi uteče jeden zápas v lednu, kdy jezdíme na týden na hory. Letos to tedy budou zápasy dva, protože nám tam přeložili ještě druhý zápas s Kometou kvůli Spengler Cupu. Každý rok jezdíme dvakrát, podruhé v březnu, kdy se většinou trefíme do pauzy mezi základní částí a play-off. Letos jedeme v únoru, kdy je pauza kvůli olympiádě, tak o nic nepřijdeme.

Na venkovní zápasy nejezdíte?
Občas, když je příležitost, spíše ale s někým. Byl jsem v Liberci, samozřejmě na Kladně nebo v Pardubicích. Nebo v Hradci, protože kolega z výboru Jirka Strnad je Mechovák, tak jsem s ním byl v březnu na dvou zápasech čtvrtfinále s Dynamem. A opět se jedu hlavně podívat na hokej, ale umím si zařvat i venku. Ale že bych jel na výjezd s klukama do kotle? To ne. Na jaře jsem byl také na juniorech, na finále s Pardubicemi v Holešovicích, to se mi moc líbilo.

Nosíte sparťanské oblečení i v běžném životě?
Věcí, ve kterých bych mohl vyrazit ven, mám několik. Dresy úplně nepočítám. Mikinu, co mám dnes na sobě, mám hodně oblíbenou. Nějaká trička... Sem tam koukám, co ve fanshopu je, ale že bych to nějak více řešil, to ne. V autě mám za zadním oknem vyskládaných deset sparťanských šál, ze kterých si vždy nějakou vezmu na zápas. A když se prohraje, tak si řeknu, že příště si vezmu jinou. Dělám to trochu z pověrčivosti, hlavně v play-off, kdy mě prohry rozčilují opravdu hodně. Třeba loni s Kometou.

Pojďme k té ikonické oslavě sparťanských gólů. Jak vznikla?
Pamatuji si, když jsem ještě chodíval s tátou na fotbal, tak on dokázal zakřičet něco do ticha. Nic sprostého, většinou vzkaz hráčům, aby se třeba probudili. Možná to byla forma exhibicionismu, zařvat si ve chvíli, kdy to nikdo nečeká. Když jsem já začal v posledních pěti, šesti letech chodit více na hokej, tak mě napadlo něco podobného.

Začít řvát "góóól" několikrát po sobě.
Jo. Když padne gól, tak všichni řvou, točí se šálami, běží goal song. Oficiální hlasatel následně oznámí, že padl gól a kdo ho dal, řekne stav a hala pomalu utichá a začíná se znovu hrát. Ale ještě není úplné ticho, které já ale chci. Takže zhruba po minutě, než se ostatní zase nadechnou, začnu já se svojí oslavou. Samozřejmě hrozí, že hned padne další gól, nebo je rychle přerušení a začne se vyvolávat autor branky, nebo skončí třetina... Je tam spousta rizikových faktorů, které mi mohou překazit řvaní do tiché haly.

A co když padne gól těsně před koncem třetiny?
Tak si nechám oslavu na začátek další třetiny. Tam většinou bývá ticho, ale uznávám, že to už je docela úlet.

Ostatní na to přitom už čekají, že?
Přesně tak. Já vidím, když skončí oslavy gólu, jak někteří vytahují telefony a čekají, kdy ten magor začne zase řvát. Já navíc sedím blízko hostujícího kotle, se kterými jinak moc nejsem v kontaktu, ale tento řev směřuje i k nim, aby moc dobře věděli, co se stalo. Že dostali gól.

A nyní se stalo, že se do vaší oslavy gólu připletla ta tradiční od zbytku haly.
Mně se to už stalo dříve. Tentokrát to bylo s Karlovými Vary, Sparta dala druhý gól a já si klasicky v té tiché chvilce stoupnul a začal slavit. No a co se nestalo, tak do toho mého řvaní, kdy mám trochu odkrvený mozek a nesleduji úplně hru, padnul další gól.

Navíc se to podařilo někomu hezky natočit.
Vždy mě natáčí dost lidí. Syn se na to vždy těší a prožívá to, má z toho radost. Společně s mojí ženou jsou mými největšími fanoušky. A i já samozřejmě vidím, že to lidi baví a také se těší na to, až spustím.

Asi nejste stydlivý člověk?
Nějaký exhibicionista úplně nejsem, ale před lidmi vystoupit umím. Stal se z toho prostě rituál. Někteří lidé to samozřejmě komentují, co je to za blázna, ale většina reakcí je pozitivních. Že by bylo dobře, kdyby bylo více takových. Lidé se se mnou chodí fotit, zdraví mě, někteří zařvou gól a dívají se na mě. Je to moc milé a já moc dobře cítím, třeba už před halou, že mě lidé sledují a poznávají.

Je to deset dní, co se virálním stalo video s Karlovými Vary, pociťujete už změnu?
Určitě, je toho hodně. Dříve jsem byl na běžných sparťanských účtech, kde se to tu a tam objeví. Tik Tok, Instagram Sparty, nebo fanouškovské účty. Ale furt to bylo v rámci sparťanské fanouškovské bubliny, teď je ale cítit, že je to všude. Když mi to někdo přeposílá, tak to vidím na účtech jako Svět hokeje, Livesport, Fortuna... A sdílejí to i nejrůznější lidí, třeba Petr Svěcený. Dá se říci, že je to opravdu všude.

Považujete se nyní za virtuální celebritu?
To ne. Kamarád mi říkal, že si mám založit profil, ale na to já nejsem. Budu fandit dál, takhle mě to baví. Užívám si současný stav, do našeho sektoru chodí prakticky stále stejní lidé, takže se známe od pohledu, prohodíme pár slov. Sedí tam i kluci, kteří mě vždy po mém vystoupení ocení potleskem, je to prostě milé.

Od dalších zápasů po reprezentační pauze bude možná zájem ještě více od hostujících fanoušků.
Už teď v nějaké míře byl. Zrovna nějací kluci z Varů za mnou byli a chtěli se se mnou vyfotit. Asi ten zájem ještě více vzroste, ale že bych se považoval za celebritu, to ne.

Ozval se už někdo na případnou spolupráci?
Zatím ne, pořád čekám. (smích) Musím se přiznat, že sociální sítě mám, ale nic nezveřejňuji. Možná bych se mohl podívat na to, co všechno to obnáší, ale já tomu opravdu nerozumím. Neměl bych na to asi ani čas. Na Facebook nebo Instagram se podívám, sjedu nějaké příspěvky, ale že bych tím nějak více žil... Kdybych tak nyní měl něco udělat s tou svojí jakousi v uvozovkách popularitou, tak vlastně vůbec netuším co. Co by mělo následovat, jaké udělat další kroky.

Jsou nějaké reakce, které jsou opravdu nepříjemné?
Občas někde čtu, že ten musí být sjetej nebo nalitej. To trochu zamrzí, ale ani to není možné, protože jezdím na hokej autem. Po zápase sednu do auta a jedu normálně domů, vždyť chodím na zápas se synem a ženou... Když v komentářích vidím, že musím být smažka, tak to jenom přejdu. Nebudu o tom nikoho přesvědčovat, to nemám za potřebí. Prostě se bavím hokejem.

A co naopak udělá radost?
Když si o sobě přečtu, že je vidět, že jsem opravdový sparťan. Když lidé napíšou, že je to dobrý týpek, se kterým se potkali na stadionu, že je úplně v pohodě, že na hokej chodí s rodinou a baví se. To je dobré, to mě zahřeje.

Komentáře

Přihlaste se a můžete přidat komentář.