Držel jsem krok, těšilo Mrůzka. Jen ta prokletá sedmnáctka

Ta se týkala především toho, že po většinu turnaje dokázal držet krok s hvězdnými Angličany Dannym Willettem a Lee Westwoodem, se kterými svá dvě kola na turnaji obešel.

Po 36 jamkách na ně ztrácel jedinou ránu a všechno vypadalo nadějně. Stovky fanoušků, kteří s ním šli po hřišti, se kochali parádním golfem v podání všech tří borců. Mrůzkův trojputt na šestnáctce byl však jen začátkem patálii, které ho stály víkend na Czech Masters.

Jak se vám hrálo s takovými spoluhráči?
Bylo to supr. Věděl jsem, že mají lepší puttování, protože na tak rychlých greenech hrají celý rok, kdežto my jednou za rok. Tam vidím největší rozdíl. A Westwood je stroj. Hraje krásný golf fairway green. Je přesný, kdykoliv potřebuje, nebo to napálí na 300 metrů. A Willett? Je prostě vidět, že takoví hráči umí hrát pod tlakem líp. Ještě aby neuměli. Ale bylo to dobré, jsem spokojený, že jsem s nimi držel krok.

Sedmnáctka tu asi nebude vaši oblíbenou jamkou.
Je to tady moje prokletá jáma. Loni osm, letos šest. Zbylé jamky dobré. Že dá člověk trojputt jako na šestnáctce, to se stane. Ale na sedmnáctce mám pech. Co na to říct, to je jediná jáma z celého hřiště.

Po dvanáctce jste byl pět pod par. Hrál jste údržbu, nebo jste se snažil přidat ještě aspoň jedno birdie, aby se vám v závěru dýchalo lépe?
Snažil jsem se jít po berdíku i na třináctce, akorát foukal protivítr, tak jsem hrál dokonce hybrida. Ta jamka byla, navíc v tomhle větru, nesmyslně dlouhá. Na čtrnáctce a patnáctce dva dobré pary. Na šestnáctce přišel trojputt. První putt šel z deseti metrů kolem jamky, druhý na jamku a před ní uhnul.

Šel si na sedmnáctku ovlivněný předchozím trojputtem, nebo prostě jen stačilo, že jdete na jamku, kterou nemáte rád?
Trojputt ani roli nehrál.  To se může stát, že míček tročku povyskočí. A sedmnáctka je prostě sedmnáctka. Pro mě pekelná jáma. Na hřišti jsou mnohem těžší jamky, na kterých jsem v pohodě, ale tady ne.

Popiště, co se na sedmnáctce stalo.
Říkal jsem si, že když to půjde vlevo, není tam rough, který by hrozil, jak je to suché. Maximálně tvrdá hlína, ze které se dá zahrál pořád dobrá rána, i když se trošku zničí hřiště. Takže z týčka na jistotu dobrá rána, jen trochu zatáhlá doleva, ale vadil mi tam prostě strom. O metr víc doleva by to bylo v pohodě, o metr kratší taky. Chtěj jsem hrát ze 185 metrů vpravo od greenu, protože hook mi jde, jenže jsem zahrál úplně rovnou ránu, protože tam byl takový trs trávy. Trefil jsem to bohužel úplně čistě, že to neudělalo vůbec nic. Skončila napravo od greenu a odrazila se do lesa. Stačilo metr doleva a bylo by to easy bogey, možná par. Na osmnáctce už to pak bylo jedno. Tam jsem si na greenu říkal, že už chci být pryč.

Každý turnaj znamená nějakou zkušenost, co tenhle?
Hlavní bylo, že jsem si dokázal, že můžu držet krok i s takovými hráči. Pokazil jsem to na dvou jamkách v závěru. Do té doby jsem šel pět pod, oni šest. Byly tam podobné rány. Mají ale lepší krátkou hru. Willett ji měl úplně super. Ale zase, je to prostě tím, že ni na tom hrají celý rok. Není to výmluva, ale oni na takových hřištích hrají 365 dní v roce.

V čem jsou hřiště na European Tour přísnější?
Nejvíce dělají greeny, ty jsou základ. Když člověk trefil fairway, tak je to jedno, jestli má měkký nebo tvrdý základ. Greeny byly skvělé, ale je to malinko nezvyk. Pak člověk vrací metrák místo dvaceti čísel. To byly hlavní chyby, které jsem tu dělal, než když tu hrajeme jindy.

Jak jste se vyrovnával s proměnlivými podmínkami ve druhém kole?
Chytili jsme silný protivítr na desítce, ale říkal jsem si, že jí budou mít těžkou všichni. Pak jsem dal dvě birdie za sebou, takže v pohodě. Snažil jsem se to nevnímat.

FOTOGALERIE FILIPA MRŮZKA ZDE.